 |
| Cambridge 1953. Krátce před objevem struktury DNA byli Watson s Crickem v depresi, protože neměli výsledky. Pak navštívili místní hospůdku. |
Vláďa Macek, http://macek.sandbox.cz
srpen 2004, později jen úprava kontaktu
V tomto článku se pokouším shrnout některé dalekosáhlé objevy biologie v minulosti, které jsou zajímavé nejen pro biology. Píšu o Darwinovi, genech, evoluci a memetice (to je obor zabývající se přenosem informací mezi lidmi). Obsah byl inspirován zejména Dawkinsovou knihou Sobecký gen, která dokáže vpravdě nadchnout. Sám se snažím vzdělávat v oboru informatiky, ale přečtení zmíněné knihy ve mně vyvolalo horečné hledání dalších informací. Zjistil jsem, že biologie svým dosahem nemusí být od mého oboru vzdálená a že důsledky některých objevů jsou velmi zajímavé. V poslední kapitolce pak šířím některá svá skromná pozorování a závěry.
Nejdříve byla katastrofa. Obecně přijímaná teorie nazvaná podle ní tvrdila, že vyhynutí druhů měly v minulosti pravidelně na svědomí přírodní pohromy. Na jejich místo byly stvořeny druhy nové, tak zvaně ex nihilo (z ničeno). Výhoda teorie byla, že organismy dávno neexistujících druhů mohly být nalézány jako fosilie. Tato představa krásně zapadala do příběhu o Potopě v Knize.
V první polovině devatenáctého století začali někteří novátoři zveřejňovat alternativní a radikální myšlenky. Asi nejdůležitějším představitelem byl J.B. Lamarck, který si všiml, že každá nová generace živočichů dědí některé znaky svých předků. Podle něj jsou znaky či orgány díky opakovanému používání rozvíjené a nejsou-li používány, dochází k jejich oslabení či zániku. Tyto změny mají být přímo předávány potomkům. Ve třicátých letech sir Charles Lyell zveřejnil práci zvanou Základy geologie, ve které Katastrofismus důvěryhodně odmítl.
Darwin. Při vyslovení jeho jména i dnes, bezmála sto padesát let po vydání díla O původu druhů přírodním výběrem, naskakují neuvěřitelně velké části lidské populace ze vzteku pupínky. Ve Spojených státech Amerických zůstává konkurenční teorie, kreacionismus, mezi nevědci populární. Podle několika výzkumů posledního desetiletí až 65% tamních občanů míní, že "Bůh v krátké chvíli, někdy v posledních deseti tisících letech, stvořil člověka asi takového, jakým je dnes". Okolo 10% naopak věří, že k evoluci došlo bez jakéhokoli božského zásahu. Toto číslo je vyšší, nacházíme-li se ve vyšších třídách společnosti, mezi uživateli Internetu, vysokoškolskými studenty a vědci. Tyto informace jsou navíc s časem relativně stabilní.
Darwinova kniha je zřejmě nejkontroverznější a nejdiskutovanější vědeckou prací vůbec. Zajímavostí je, že sám Darwin kvůli svému chatrnému zdraví aktivně nevystupoval na obranu svých teorií (a že bylo před kým a před čím se hájit!). V tom ho zastupoval člověk kompetentní, biolog Thomas Henry Huxley, který byl nazýván Darwinovým buldokem a který založil rod slavných Huxleyů známých i dnes.
Teorie Charlese Darwina je založena na několika pozorováních a závěrech: Organismy jsou velmi plodné; populace jsou s mírným kolísáním stále stejně velké; zdroje jsou omezené, avšak většinu času konstantní. Z těchto pozorování lze vyvodit existenci boje o přežití.
Dále, u pohlavně se rozmnožujících druhů obecně nenalezneme dva totožné jedince. Všude jsou odchylky, které jsou většinou dědičné. Ve světě stabilních populací s bojem o přežití se bude nejspíše dařit jedincům s "nejlepšími" vlastnostmi. Jejich žádoucí rysy budou předány mláďatům. Tyto výhody budou děděny následujícími generacemi a po čase budou populaci dominovat. To se nazývá přirozený výběr.
Pak lze vyvodit důsledek na změny v populaci a konečně i na vznik nových druhů. Tato pozorování byla dostatečně prokázána biologií, pravdivost ukazují i fosilní nálezy. Darwin měl zato, že je možné, že veškerý život má svůj původ v jednom starodávném živočichovi. Analýza kyseliny DNA tuto myšlenku podporuje. Evoluce byla již od začátku 19. století mnohými akceptována, Darwin (společně s A.R.Wallacem) ale popsal první skutečně souvislý mechanismus, který vysvětluje, jak k ní dochází.
Někteří tehdejší vědci váhali s přijetím teorie, protože nebyl znám mechanismus přenosu vlastností na potomky. To zůstávalo záhadou až do objevu genů. Gregor Mendel vypracoval své zákony dědičnosti krátce po Darwinovi, ale ani ten, ani ostatní vědci je až do dvacátého století neznali. Teorie přirozeného výběru je nyní podepřena zjištěním vztahů mezi částmi DNA různých organismů.
Tato teorie změnila způsob, jak na sebe lidé pohlížejí. Pokud jednou přijmeme myšlenku, že lidé pocházejí ze zvířat, stane se jasnějším, že lidé jsou sami zvířata a tedy spolu neustále soutěží. Došlo k narušení představy esencialismu (ta předpokládala existenci jakési dokonalé základní podstaty všeho a rozdíly mezi jednotlivci považovala za odchylky či nedokonalosti), která vládla západní filosofii po dvě tisíciletí. Části myšlenek přirozeného výběru lze nalézt například v ekonomii a teorii složitosti, což ukazuje, že Darwinův vliv daleko přesáhl hranice biologie.
|
| Cambridge 1953. Krátce před objevem struktury DNA byli Watson s Crickem v depresi, protože neměli výsledky. Pak navštívili místní hospůdku. |
Teď se můžeme zastavit a zamyslet se, co je vlastně základní jednotkou evoluce, na kterou platí přirozený výběr. Něco zdatnějšího přežívá, ale je to jedinec, rasa, druh nebo něco jiného? Darwin v tom měl jasno, to podstatné u něj byl jedinec a toho nezajímal prospěch ničeho vyššího (skupiny, druhu...). Pokud byla na světě nějaká rovnováha, byla nepřímým důsledkem sobecké honby jedinců za vlastním prospěchem a reprodukcí.
Neodarwinističtí biologové se desetiletí přeli o to, zda měl Darwin i v tomto pravdu, ač už jen málokterý z nich si dovolil zpochybnit samotné základy jeho teorie.
Nositeli dědičné informace organismů jsou geny, z organismů sestávají druhy. Chceme-li provozovat přírodní výběr, potřebujeme nějakou paletu odchylek, genových mutací. Organismy se jak známo samy nevyvíjejí, pouze rostou. Vývoj nastane až ve skupině jedinců, kteří na sebe působí.
Nejhlasitějším propagátorem nadcházející myšlenky, tedy skupinového výběru, se v šedesátých letech 20. století stal skotský biolog V.C.Wynne-Edwards. Teorie má svůj původ mimo jiné v pozorování, že občas se některý jedinec zachová altruisticky (tj. nezištně nesobecky) vůči své skupině. Tedy že z toho, co provedl a co ho stálo jakousi investici či riziko, vlastně nic neměl. To by odporovalo Darwinovi.
Organismus tedy bude obětován, bude-li to ve vyšším zájmu skupiny (druhu). Svět se zaplňuje skupinami obětavých jedinců, neboť díky nim má jejich druh menší pravděpodobnost, že vyhyne než druh skládající se pouze ze sobecky jednajících jedinců.
Tato teorie zakládající na tom, že jedinci ze skupin se dokáží cíleně chovat v zájmu zachování svého druhu, lahodí lidskému uchu. Je v souladu s morálními ideály, které si my lidé vytváříme a kterými se honosíme. Asi proto byla radostně přijímána a propagována. Je však bohužel faktem, že se od organismů a rostlin očekávají schopnosti, které nemohou mít.
V roce 1976 publikoval britský zoolog Richard Dawkins dílo nazvané Sobecký gen. V něm se pouští do velice odvážné teorie, že druhy, skupiny ani jedinci nejsou jednotkami evoluce. To, co jí skutečně vládne, a proč vlastně my (a vše živé) existujeme, je nevědomý boj našich genů o jejich přežití. Autor aby předešel nedorozumění, často opakuje, že kdykoli přisuzuje čemukoli jinému než člověku lidské charakterové vlastnosti a činy, děje se tak za účelem metaforického přiblížení.
Mluvit o "našich genech" vlastně není správné, vlastnický vztah je přesně opačný.
V jednotlivých kapitolách je postupně odkrývána propracovaná teorie. Není-li Dawkins geniální odborník, je rozhodně geniální popularizátor, protože do jeho knihy se může začíst každý, kdo se dokáže soustředit a chce se učit. Není potřeba předem rozumět složitým genetickým vztahům či sociobiologii. Vše bude čtenáři srozumitelně a dokonce zábavně vysvětleno.
Je téměř trestuhodné, že český čtenář má možnost se seznámit s těmito myšlenkami více než dvacet let po jejich prvním zveřejnění. Tedy dnes, kdy jimi vyvolaná obrovská vřava (nikoli nepodobná té v době Darwinově) mezi biology již utichla a dnes je sobecký gen považován za hlavní proud. Česky vyšla autorem samotným doplněná verze z roku 1989, kde jsou navíc dvě kapitoly a hlavně téměř 60 stran poznámek (vysázených drobným písmem) ke kapitolám původním. V nich Dawkins po letech reaguje na kritiky, přiznává a vysvětluje své řídké omyly a hlavně ukazuje dnešní novější pohled na problematiku. Zábavné je zde být svědkem kultivované vědecké soupeřivosti a výměně názorů.
Dawkins předkládá svou představu počátku toho zajímavého, co se na Zemi děje. I on sám ji pochopitelně považuje pouze za pravděpodobnou. Na počátku neexistuje život, pouze jakási obrovská oceánská prapolévka vhodná pro vznik a rekombinaci organických molekul. Jednoho večera se kdesi objeví molekula s výjimečnou vlastností: umí se zkopírovat (odtud název replikátor). Prostě umí chemickým postupem vytvořit svou identickou kopii. V prapolévce skládající se do té doby pouze z chaoticky rozmístěných stavebních jednotek se najednou objevil úplně nový druh stabilního stavu. Poté byl prostor zaplňován kopiemi jedné "úspěšné" molekuly.
Replikace není dokonalá, ne vždy se vše zkopíruje přesně. A právě to umožnilo evoluci. Nezůstali jsme na planetě v podobě neskutečného množství identických molekul. Brzy byly v polévce kolonie různých molekul s jediným společným předkem. Dawkins vysvětluje, jak a proč asi různé molekuly započaly evoluční trendy směřující ke dlouhověkosti, plodnosti a přesnosti replikace.
Zde jsou dvě rozporná tvrzení, pro evoluci jsou nezbytné chyby replikace a zároveň má evoluce upřednostňovat přesnost přepisu? V čem pak spočívá výhoda evoluce? Autorovou odpovědí je, že v ničem. K evoluci dochází nevyhnutelně, i když nic se ve skutečnosti vyvíjet nechce. Hovořit o přínosu evoluce je irelevantní. Beze smyslu je také otázka, zda jsou replikátory živé nebo ne. Ať si každý vybere odpověď, která se mu líbí.
Pokud bychom vzali dva vzorky prapolévky ve dvou různých časech, ten pozdější by obsahoval více molekul s vyšší životnosti/plodností/přesností přepisu. Toto je z biologického pohledu evoluce, mechanismem je stále přírodní výběr.
Situace replikátorů se mění, protože nabídka zdrojů (zde stavebních kamenů) není neomezená. Mezi molekulami dochází k soutěži (kompetici). Bez této schopnosti by přestaly existovat. Zdokonalování probíhalo tak, že chyby v replikaci vedoucí k vyšší vlastní stabilitě nebo k nižší stabilitě oponenta byly uchovávány a množeny. Způsoby dosahování tohoto cíle byly stále spletitější a účinnější.
Některé molekuly mohly být útočné a přímo štěpit své soupeře. Jiné mohly přijít na obranný způsob, stavbu schránky. Tak mohly vzniknout první buňky. Replikátory skončily s pouhou existencí a začaly v zájmu budoucnosti pro sebe stavět to, co Dawkins nazývá nástroje přežití. Boj pokračoval a i tyto schránky byly stále propracovanější. Replikátory, dnešní geny, jsou schované v živých tvorech, které je chrání, šíří a pomáhají zachovat jejich trvalou existenci (eufemicky nesmrtelnost).
Spokojíme se s touto definicí genu: "Gen je jakákoli část chromozomálního materiálu, která může přečkat dobu dostatečně dlouhou k tomu, aby mohla sloužit jako jednotka přírodního výběru."
Geny nepřímo a jednosměrně ovlivňují vznik těl, získané vlastnosti se nedědí. Nezáleží na tom, kolik znalostí a moudrosti, ve svém životě získáte; ani trošku z toho nepřenesou geny na vaše děti. Každá nová generace začíná od píky. Tělo je jen způsob genů, jak se zachovat beze změny.
Každý jedinec (druhu, který se rozmnožuje pohlavně) je pouze nositelem krátkodobé kombinace genů vytvořené během rozmnožování. Geny samotné jsou potenciálně věčné a dají se připodobnit ke hracím kartám. Rozložení karet ve vaší ruce pro hru, která se hraje právě teď, to je vaše DNA. Hra skončí, ale karty ji přežijí.
Je zde zajímavý technický termín genofond (gene pool). Člověk sám nemůže jít a vybrat si geny, které se mu líbí. Má nepřímý přístup jen k těm, kterými disponují jeho rodiče. Je ale možnost se na aktuálně existující zásobu genů celé populace podívat jako na abstraktní množinu a nazvat ji genofondem.
Dawkinsův výklad základů genetiky a dědičnosti je fascinující, poutavý a jednoduchý. A to i pro nebiology. Čtenář laik nalezne vysvětlení mnoha zákonitostí, které mu třeba delší dobu vrtaly v hlavě. Stojí zato si přečíst už jen ty první čtyři kapitoly (a jedenáctou).
Chování, strategiím a taktikám, jimiž geny vybavují své nástroje přežití, je věnována značná část knihy. Geny zajímá jediné, udržet se "při životě". Důsledek toho je sobectví, altruismus a vůbec chování živých tvorů. Geny můžeme považovat za úspěšné, pokud se jim bude dařit udržet své nástroje přežití naživu alespoň do rozmnožení ("Je možné, že někteří z vašich vzdálených příbuzných zemřeli v dětství. Ale určitě se to nestalo žádnému z vašich přímých předků. Předkové prostě v dětství neumírají.").
Teorie sobeckého genu a teorie příbuzenského výběru se navzájem propagují a doplňují. Příbuzenský výběr počítá s tím, že různí jedinci, kteří jsou navzájem různou měrou příbuzní, sdílí příslušně velkou část společných genů. Gen, který vyžaduje mou (A) pomoc jinému organismu (příjemce altruistického činu, B) obsahujícímu stejný gen se může stát úspěšnějším v případě, že platí tzv. Hamiltonovo pravidlo: P.Z>C; P je moje genetická příbuznost s B (sourozenec 50%, synovec/neteř 25%, bratranec/sestřenice 12,5% -- takové množství genetického materiálu je mezi A a B díky pohlavnímu rozmnožování shodné), Z je zisk B a C je cena, kterou zaplatí A.
Z toho vyplývá, že geny A budou mít z aktu prospěch (zůstanou více rozšířeny pro budoucnost), zachrání-li A sebeobětováním více než dva své sourozence, čtyři synovce/neteře či osm bratranců/sestřenic). Zisk samotného organismu je irelevantní.
Příbuzenský výběr samozřejmě obvykle vyžaduje schopnost organismů rozpoznat své příbuzné. A to je téma na další celou kapitolu.
Dawkinsova kniha si dokázala získat své odpůrce jakoby automaticky. Jak říká v doslovu doc. Jan Zrzavý, dobře jsou přijímány "hezké" teorie, např. o přežití druhu či společenství, kde jsou jedinci občas ochotni se této "vyšší hodnotě" altruisticky obětovat. "Ošklivá" teorie sobeckého genu však říká, že jednání jedinců je geneticky "naprogramováno" tak, aby co nejlépe podporovalo přežití těchto genů, např. v další generaci těchto jedinců. Organismy a jejich geny mají obvykle totožný cíl, ale jsou i výjimky.
Přeskočili jsme několik kapitol a čteme tu, která byla v roce 1976 poslední. Dawkinsovi se tehdy podařilo něco nevídaného. V jediné knížce vystavěl dvě velké teorie a způsobil bouřlivé diskuse o dvou různých tématech. Jistý koncept té zatím nezmíněné byl sice znám už dřív (například americký spisovatel W.S.Burroughs prohlašoval, že Řeč je jako virus). Avšak to bylo tehdy spíše na okraji Dawkinsova zájmu. Chtěl hlavně říct, že geny nejsou jediné známé replikátory. Mnohé čtenáře nicméně zaujala právě tato kapitola nejvíc. Autor si její potenciál sám později uvědomil.
Teorie sobeckého genu je sama o sobě přelomová. Ale autor vytvořil i další dnes běžně používaný pojem a urychlil zkoumání zcela nového evolučního systému. Pojem zní mem a představuje nový replikátor. Jsou to části myšlenek, řeči, popěvky, dovednosti, morální a estetické hodnoty a cokoli dalšího, co se lze naučit a jako celek předat dále. Studiem evolučních modelů přenosu informace se zabývá disciplína zvaná memetika.
Takový systém je pro lidskou společnost zcela specifický a není závislý na biologické evoluci. Ta probíhá toliko vertikálně -- z generace na generaci jsou s malými obměnami předávány genetické informace. Vlna nových memů se ale šíří horizontálně mezi současnými generacemi a přenese se pak, třeba i s vylepšením (vadný, či spíše momentálně nevhodný mem nemá šanci na přežití), do dalšího pokolení. "Vylepšení" a "nevhodnost" je zde nutno chápat ve smyslu výhodnosti pro mem samotný, nikoli pro jeho nositele!
Z pohledu memů je lidská kultura jen jakýmsi vedlejším produktem jejich reprodukce, který jim však napomáhá k efektivnějšímu šíření. Vyjádřeno metaforou - v lidské společnosti žijí geny na vodítku memů, zatímco u nižších druhů je tomu obráceně.
Je možný i tento pohled: Osobnost každého z nás je určena geny, které jsme zdědili po rodičích, a memy, jež jsme vstřebali během života.
Nahodilé příklady běžných memů:
Dawkins překvapujícím způsobem ukázal silné paralely mezi geny a memy, jejich chováním, šířením a přežíváním. Prapolévkou memů je lidská kultura, tedy médiem šíření může být cokoli, co umožňuje lidem předávat si informace.
"Stejně jako se geny rozmnožují v genofondu přeskakováním z těla do těla za pomoci spermií nebo vajíček, tak se memy rozmnožují v memofondu (meme pool) přeskakováním z mozku do mozku procesem, který můžeme v širším smyslu nazvat napodobováním." Pokud do nějakého mozku zasejeme plodný mem (vzrušující myšlenku), doslova tento mozek infikujeme, přeměníme ho na dopravní prostředek pro rozšiřování memu. To je pak stejné, jako když biologický virus parazituje na genetickém mechanismu hostitelské buňky.
Mem, podobně jako gen, nemá žádné pocity nebo záměry, je prostě buď replikován nebo ne. K hrubému průzkumu, jak si která memetická fráze stojí, je možné použít dnešní internetové vyhledávače. Oproti genu má mem daleko vyšší frekvenci mutací a replikací. Člověk od jedné replikace svého genomu (početí) k další (početí) dokáže zpracovat a úspěšně replikovat statisíce, možná miliony memů!
K memetické ani genetické evoluci nemůže dojít bez mutace. Ta poskytuje základní variabilitu, díky které se ten lepší stane více rozšířeným a bude mít větší šanci se opět replikovat. Na rozdíl od genetické nemá memetická evoluce svůj konkrétní genotyp, místo toho se změny shromažďují a jsou předávány v replikantu. Kupříkladu folkové či lidové písničky a mýty jsou opakovaným předáváním dokrášlovány, aby byly lépe zapamatovatelné -- a tak je pravděpodobnější, že budou předány dále.
Geny soutěží o konkrétní rivalské pozice v chromozomu. O co soutěží memy? Kapacita vnímání každého mozku je omezena, tedy v první řadě časem, pak také energií. Rozhlédne-li se moderní člověk po svém světe, jistě mu nebude zatěžko pochopit. A co teprve, uchopí-li do ruky dálkový ovladač televizoru. Memy se přímo perou o to, aby byly vnímány, všem se to nepodaří.
Dawkins zdůrazňuje, že jakmile genetická evoluce stvořila cosi jako mozek, který byl schopen nového, nezávislého evolučního procesu (rychlého napodobování), převzaly memy vládu. Nyní již není třeba uvažovat na úrovni genetického prospěchu a biologických projevů.
Z nadvlády genů jsme se vůlí částečně vymanili (proč nám to dovolily?), ale memetika tvrdí, že se tak stalo pouze za cenu otroctví nového. Vymanit se z područí našich memů, to je problém zcela jiného rozměru. Téma je uzavíráno nadějeplně. Zmínkou o tom, že člověk stojí nad genem i memem díky tomu, že umí vědomě předvídat (první z nich nebo možná oba mu tuto schopnost dali).
Dawkins uvádí představu boha jako příklad velice starého memu. Mem boha se replikuje mluveným a psaným slovem, je podporován uměním. Jeho obrovská schopnost přežití a pronikavost je dána velkým psychologickým vlivem. Poskytuje povrchně věrohodnou odpověď na hluboké a problematické otázky existence, slibuje útěchu a odměnu.
Také je zmiňována bezohlednost šíření memů slepé víry. Jinověrec hyne přikován ke kříži, nabodnut na křižákův meč, zastřelen v Bejrútu či vyhozen do povětří v Belfastu. Lidé zaslepeni vírou nehledají důkazy jako biblický Tomáš, naopak je plánovitě odmítají. Jinak řečeno, mem pro slepou víru zajišťuje své přežití odrazováním od racionálního zkoumání. Bible učí, neobdivujte Tomáše, ale ostatní apoštoly, to oni jsou silní ve své víře.
Člověk jako jediný z živočichů dělá občas i věci, které jsou se zájmy genů v rozporu. Například celibát není geneticky dědičný, avšak memu se dobře daří (kněží nejsou rozptylováni a lépe šíří memy!).
Spojení memů boha, pekelných ohňů, celibátu, víry a mnoha dalších je pro memy praktické. Jednota znamená vzájemné posilování a pomoc v přežití v memofondu. Taková sdružení memů se nazývají memové komplexy (někdy memplexy). Kromě zmíněného náboženství jimi mohou být i politická dogmata, lidové tradice a podobně.
Byl vytvořen pojem memoidé pro oběti, jejichž chování je tak silně ovlivněno memy, že jejich vlastní přežití se stává v jejich myslích bezvýznamným. Příkladem jsou piloti Kamikadze či sebevražední atentátníci.
Lidská civilizace před mnoha tisíci lety začala vytvářet zařízení sloužící k záznamu memů. Slova se tesala do kamenů, stálo to hodně práce a nemohl si to dovolit každý. V dnešní době vytváříme výkonnější a promyšlenější technická zařízení schopná přenášet, uchovávat a transformovat memy v exponenciálně rostoucím množství. Lidé vytvářejí množství memů (a sem tam i originálních) a většina z nich trpí chorobnou touhou je někam zaznamenat.
V konzumní kultuře nemusíme jmenovat klasicky přímo Internet, zábavné rozhlasové či televizní stanice po celém světě už desetiletí produkují obrovské množství naprosto zbytečných memů. Často jsou tyto memy záměrně propracované tak, aby se dobře zapsaly a byly zapamatovány (např. reklamy). Replikace není tedy jejich hlavním cílem, co je to tedy za memy? Neslouží-li ani k zábavě, ani k poučení, jaký je jejich smysl existence? Proč zaujímají drahocenné prostředky mozků, které si vybraly za své cíle?
Vlivem memetické hyperpolévky, celosvětové sítě propojených uzlů, jejichž smyslem existence není nic jiného, než zpracovávat a uchovávat informace, se zřejmě memetika změní. V Internetu, kde si každý jedinec může na rozdíl od televize sám vybírat informace, které chce konzumovat, bude asi možné spatřit fenomény nečekané a ještě specifičtější než ty, které se tam už vyvinuly.
Za zmínku stojí nedávno vzniklé tzv. webové deníky (web logy, blogy). Provozovat televizní společnost a produkovat zbytečné memy je drahé a málokdo se do toho pustí. Založení webového deníku stojí pakatel. Jeho autor tam pak zveřejňuje své myšlenky v (obvykle) krátkých poznámkách. Naprostá většina z těch tisíců autorů webových deníků nemá co říct celé populaci, možná maximálně několika svým kamarádům. Jimi replikované a mutované memy jsou ale k dispozici potenciálně miliardám lidí a čekají, až budou zkopírovány do jejich mozků.
Ty tam jsou blažené doby před desítkami až stovkami let, kdy člověk uchopil do ruky knížku a věděl, že se v ní nacházejí slova, která jej obohatí. Lidé v tom dlouhém řetězu, na jehož výstupu se ta knížka nacházela, pracovali těžce a měli úctu k času a energii svého čtenáře. Vzájemná důvěra a očekávání posilovala ten vztah.
V dnešní záplavě informací se jeden lehce utopí. O úctě k němu jakožto konzumentovi nemůže být ani řeči. Jsou na něj metány memy ze všech stran. Považujeme to za normální a pokud by někdo chtěl rozhodovat o tom, které memy k nám pustí a které ne, asi bychom mu to nedovolili.
Zdá se mi, že pro přežití moderního člověka bude stále podstatnější schopnost bránit se memům, které mu škodí a schopnost vyhledávat a včas rozpoznat memy, které mu budou prospěšné.
Možná se mi podařilo alespoň jednomu člověku vštípit do hlavy mem, který mu vnukne nápad zajít do obecní knihovny. Přeju šťastnou ruku při vybírání. Ještě jeden krásný citát, kterým se řídí nejeden biolog:
Neberte život příliš vážně, beztak z něho nevyváznete živí.
Elbert Hubbard
Jak jsem prozradil v úvodu, nejsem odborník na tuto problematiku. Ta je velice velice rozsáhlá a v textu o tomto rozsahu nelze ani zmínit všechny body, které by toho byly hodny. A také proč opisovat celého Dawkinse, že? Mým cílem v první řadě je přimět čtenáře k tomu, aby uvažoval o přečtení Sobeckého genu. Myslím, že nebude litovat. Pokud někdo znalý věcí zjistí, že uvedené informace jsou značně neucelené, zavádějící či zcela chybné, budu rád, když mi o tom dá vědět na e-mailovou adresu uvedenou v záhlaví. Uvítám i jakékoli jiné reakce k textu. Děkuji.